BLOG

Zde se dozvíte zajímavosti z našeho života a cest o které se s vámi rádi podělíme.

Sobota 9.1.2021

Napsalo se: Maroko z pohledu našeho návštěvníka Lukáše, který k nám s kámošem Zbyňkem zavítal v únoru. 

Morocco

S mým přítelem jsme se rozhodli doletět do severní Afriky v únoru, kdy už na slunném kontinentu není tak prudké slunce a poušť nemá takovou sílu, abyste se cítili vyprahlí. Cestovali jsme ve dvou jako parťáci. Viky cestu zorganizoval a nám nic nebránilo s malým zpožděním zvednout se nad Prahou a letět do teplých krajin. V Africe na nás čekal kamarád Martin, který nás má ubytovat v penzionu pro evropské surfaře.

Letoun zatřepal křídly a zmizel v mracích. Poprvé letím a dívám se z výše na náš svět, na hlavy lidí, střechy domů, lesklé střechy aut plížících se po asfaltovém hadovi. Musíte však velmi zaostřit, abyste poznali, co přesně se pod vámi rozléhá. Nad Alpami se nám otevřela nebesa a zasněžené vršky připravily první zajímavé motivy pro fotografování. Tolik odstínů modré za přimrzlým okýnkem, až duhové barvy. Celou dobu mi běhalo hlavou, jak moc jsme malý oproti našemu světu…jak malá jsou města, i když se nás v nich mačká milion.

Marakéš po příletu zalilo slunce. Vyhledali jsme taxikáře Rašída, který byl naším věrným průvodcem. Putuje s námi přes celé vnitrozemí až k Atlantiku. Splnil nám vše, co nám na očích viděl. Scenérie velkoměsta, které jsem pozoroval za oknem auta, byly tak působivé a pro evropského člověka tak nové, že si je chcete co nejdéle zachovat v paměti, vyprávět o nich a vracet do vzpomínek, pokud máte zrovna někdy špatnou chvilku. Stavby mi připomínaly hru Aladin, kterou jsem hrál na svém prvním počítači, arabský architektonický styl, pískové barvy. Z atmosféry bylo poznat, že poušť není daleko. Svět kontrastů se ukazoval v plných barvách, luxusní auta projížděla v chudinských čtvrtích, předjížděla chudé Maročany na mopedech. Blýskavé čtvrti se střídali s předměstím přeplným odpadky. Ale všude se žilo, všude na vás dýchala divoká Afrika a Vy už jste se těšili, až ji budete moct prozkoumat zblízka. Co nás asi potká? Pohltí nás neznámý kraj a už se nevrátíme?

Rašíd nám sehnal večeři v městě Chichaoua u Abdula, sám nám z velké výšky naléval typický mátový čaj. Dával nám tím najevo, že si nás váží. Muslimové jsou svoláváni k večerní motlitbě. S větrem o závod, s doprovodem písní zpěváka Stromae a Manu Chao jsme doputovali za tmy do vesnice Imsouanne, která se pro následující dny stala naším lovištěm.

Kamarád Martin odstartoval přípitkem naše setkání. Stal se pro nás skvělým kamarádem, průvodcem, kuchařem, hoteliérem, párty sparingem…zkrátka tento kluk už se v Africe vyzná, místní ho přijali mezi sebe a je očividné, že toto místo opravdu miluje. Je pro něj klenotem, v kterém chce žít. Spolu se svým kamarádem Robertem zde vybudovali zázemí v ráji surfařů. Příznivci tohoto koníčku jezdí do surfařské zátoky ze všech koutů světa. Kdo by nepodlehl pohledu na Atlantik přímo ze střešní terasy hotelu?

Těšil jsem se na potápění v oceánu. Zde je voda opravdu divoká a vítr má svou sílu a vytrvalost. A tak jsme se museli spokojit s chvilkovým koupáním v blízkosti surfařů. Brýle a šnorchly nám oceán omlací o kameny. I tak to je nezapomenutelné. Takovou sílu vody jen tak někde nepocítíte. Říkám si, že jsme v nádherné části planety. Pláž vydržela v suchu pouze dopoledne, poté se stala součástí oceánského světa. Než se tak stane, musí rybářské lodě vytáhnout z oceánu místní traktor. Můžete obdivovat mnoho různých dopravních prostředků, které vypadají, že jsou vyrobeny doma, nebo alespoň prošly domácí úpravou. Abychom s Vikym zažili trochu klidnějšího koupání v mořské vodě, museli jsme objevit za vesnicí lagunu. Zbyněk je v ní ve svém živlu.

V její blízkosti rybáři otloukávají slávky z útesu. V sandálech se zde pohybují jako horské kozy a ani burácející příboj jim nezkazí náladu, neprohloubí v nich strach. Laskavý pozdrav a úsměv věnovaný vám je pro ně na denním pořádku.

Vidím, jak těžce musí shánět skromnou obživu, jaký život vlastně mají, pro nás nepředstavitelný, ale oni vypadají spokojeně, vypadají, že jsou smíření se svou situací a nechtějí si kazit náladu starostmi všedních dní, možná je ani nevidí. Za rozbřesku se rybáři vydávají na moře, pokud je jejich úlovek úspěšný, vesnice může pro dnešek hodovat rybám, jinak ne. Nelehký úděl zde čeká i na čtyřnohého lidského kamaráda.

Je to těžký úkol pro Marockého psa, aby našel svého pána. Martin má doma rovnou dva africké hafany a jednu českou fenku. Je náročnějším úkolem takového tvora vychovat, je to africká zvěř, divoká, nespoutaná, chce to tvrdší školu, aby se pes podvolil. Cestou do Essaouiry jsme přistihli v jednom z měst psa uprostřed hlavní silnice. Klepal se bez pohnutí, bylo to jeho místo, všichni ho objížděli. Martin zareagoval:“Tento pes už tady seděl i minulý měsíc, rozhodl se na tomto místě umřít.“ Nejsou to pouze psi, kdo komplikuje silniční chod. Není výjimkou, že uprostřed silnice putuje osamělý osel, nebo že Marokánec opravuje v jízdním pruhu kolo, či rovnou jede v protisměru. Jejich pud sebezáchovy je asi o poznání nižší než u nás.

Ale v marockém lidu se nachází i mnoho pozitivních osobnostních rysů. Jejich stavby připomínají sultánství z filmu Prince of Persia a to mám na mysli pouze stavbu obecního úřadu v menší vesnici. V letním parnu s 40*C jsou schopni s plným nasazením hnát do výše nové budovy. Za 30 let vybudovali u oceánu překrásnou vesnici, a pokud by měli více peněz a úřady by rychleji povolovali následující stavby, tak bychom se dočkali ještě rychlejšího stavění, patra by přibývala a turisté by se množili. Někteří stavitelé dokonce za 10 dní jsou schopni postavit obyvatelný pension. Nemůžeme jim upřít snahu a vynalézavost, ale určitě nejsou typem obyvatelstva, které by se chtělo předřít.

Myslí také na svou „maňánu“. Dopřávají si každý den hodiny odpočinku, ve stínu rozpadlé zídky sedí s oblíbeným kamarádem a klábosí o životě, vypráví vtipné historky, nešetří úsměvy. Jiní žijí spíše samotářsky. Táhnou stáda svých koz. Pro kozy nastává honba za argany. Vylézají do korun arganovníků. Vyhrává ta, která má nejlepší výhled a sesbírá nejvíce oříšků. My turisté obdivujeme jejich horolezecké schopnosti a rohatá stvoření na stromech fotíme. Příslušný pasáček chce svůj podíl za možnost focení svého stáda, a tak někdy v horkém poledni dostane od turistů sklenku vody či pár dirhamů. Majitel velblouda, kterého jsme fotili z taxíku, se snažil rychle vybrat své výkupné, ale než nás doběhl, tak taxikář šlápl zprudka na plyn a my byli v trapu.

Arganovník je velice odolný. Je jeden z mála stromů, který přežije v tomto vyprahlém kraji. Déšť ve vnitrozemí se spustí párkrát do roka, takže musí s vodou dobře hospodařit a po každém přílivu deště se argánie trnitá zazelená a plodí argany. Taková koza, která je požírá, má mnohem chutnější maso, čehož si je marocký lid dobře vědom. Populární pokrm kozí tajine jsme poznali na vlastní kůži. Martinův marocký přítel Mohammed sehnal velmi kvalitní tajine. Místní si tento pokrm velmi oblíbili a nemají problém s tím, že manželky jim vaří tajine každý den akorát v různých úpravách. Maroko je známé výborným kořením. Zdejší kuchaři však příliš nepoužívají bohaté palety surovin, spíše je využívají k obchodu. Až na výjimky nám v restauracích připadala jídla spíše obyčejná a působila odfláklým dojmem a občas ani nevypadala čerstvě. Martin jako dobrosrdečný hostitel chtěl, abychom si odvezli do Čech z této země co nejlepší dojem, a tak nám jednoho odpoledne s Robertem uvařili marocký tajine podle svého gusta a já s Vikym jsme museli uznat, že nejlepší jídlo s použitím marockých surovin nám uvařili naši kamarádi z Čech J Levný čerstvý chléb z místní pekárny namazaný domácím guacamolle byl krásným startem nových dnů.

Ubytování jsme sdíleli také s kamarádkou Barborou, která byla velmi pozitivně laděným člověkem, volnomyšlenkářským, zamilovala si také Maroko. Jednoho dne v centru vesnice objevila malá opuštěná štěňata. Každý den jim vařila a nosila obživu, od té chvíle je pro mě psí záchranářkou z Litoměřic.

Se Zbyňkem jsme nepředpokládali, že bychom mohli najít v západní častí Maroka  nějaké stopy písečné pouště, ale Mohammed nás zavezl na místo

proslulé názvem “fejková Sahara“, kde se lidé klouzají po písečných dunách a máte pocit, že opravdu chodíte po Sahaře a že pod těmi tunami písku na vás může zaútočit Touareg nebo zmije růžkatá. Nebylo to však jediné místo, kde byl nádech Sahary cítit.

Dalším kouzelným místem se pro Vikyho a mě měly stát trhy v městě Essaouira. Jedno z nejstarších měst Maroka, jehož hradby v minulosti bránily město před nájezdy útočníků z Atlantiku. Můj přítel Vladimír Rokoský dodává:“ Essaouira pro mě byla městem, kde jsem několikrát přebýval přes zimu.“ Také v některém z dílů Her o trůny našlo své zastoupení. Už před vstupem do Mediny nás upoutaly pohledy na historickou architekturu v okolí vysokých palem v blízkosti oceánského vlnobití a afrického slunce. Před branou do centra nás přivítali pouliční umělci. Bruce Springsteen a jiné krásné africké skladby v podání místního zpěváka a bubeníka nás hned přitáhl blíže a donutil chvíli poslouchat a uvědomit si ten klid, který se linul městem.

Maroko je plné vášnivých obchodníků, kteří rádi smlouvají a spokojený zákazník je jejich hlavní starostí. Jeden z nich oděný v typickém hábitu Berberů s názvem djellaba nám ukazoval šperky z různých koutů Sahary. Byl velice neodbitný, ale mi věděli, že to má v krvi a že s ním nepohneme. Říkal jsem si, že právě zde byla přítomnost Sahary a kmenů pouště nejvíce hmatatelná. Typický marokánec má i při 40*C zahalené celé tělo, pláště se špičatou kapucí jsou pro ně nejvíce vystihující. Obzvláště pro starší občany má móda velký význam a je pro ně spjatá také s jejich náboženskou vírou. Jeden z mladých obchodníků mě zavedl do svého krámku, se zájmem vyprávěl o majetku a chtěl se mnou směnit své bohatství za poklady typické pro mou zemi. Bohužel jsem sebou nic ze své země neměl a tak jsme se rozešli, s radostí ze setkání ale bez výměny.

O afrických psech a kozách už jsem hovořil, ale můj obdiv si získali také oslové. Pro obyvatelstvo je to naprosto zásadní tvor. Zažil jsem naplno naloženého osla z obou stran sedla, navíc na něm seděl jezdec, který ho popoháněl bičíkem a osel běžel několik kilometrů s plnou zátěží po rozpálené dálnici. Byl to naprosto neuvěřitelný pohled a občas si ho rád vybavím znovu J V horách daleko od nás je bohatá divoká fauna. Z Martinova vyprávění jsme zaznamenali, že ve vnitrozemí a u moře se setkali s kobrou, s hejnem delfínů či s uštknutím škorpiona.

Mladí Marokánci v muslimském státu neholdují alkoholu, své večery tráví u bonga s hašišem a u hlasitých bubnů si dodávají odvahu. Striktnost dodržování islámu se v mladších generacích už dodržuje méně a to se odvíjí také na módě a chování mladých. S projevy radikálního islamismu jsme se nesetkali a ani z vyprávění jsme neslyšeli nějaké příklady. Navíc turisty z arabských zemí zde nemají v oblibě. Jsme v divoké Africe, takže tato země jako okolní státy potřebují tvrdší policii, aby jim obyvatelstvo nezdivočelo a pevná ruka krále Mohammeda VI. zde také má velkou váhu. „Chceš, aby se ti v Maroku vedlo, musíš být za dobře s králem a na veřejnosti ho nepomlouvat.“

Argan, korek, pomeranče, sulfát, sardinky, Olivy…to je bohatství severní Afriky, takže zde zažíváš dva světy, ten luxusní a nablískaný a nebo ten chudý a drsný. Nic mezi nimi není…mezi nimi jsme jenom my…dva turisti Lukáš a Viky, kteří to pozorují a odváží si domů poklad, který jim Afrika bezesporu věnovala. A také si odváží kouzlo prohloubení smyslu pro krásu, který už tito dva v sobě měli předtím, ale prohloubení nikdy neuškodí.

Rád bych do tohoto cestopisného povídání na závěr uvedl, že jsem rád, že mě sebou vzal můj kamarád Viky. Obdivuju, že se se mnou v Africe nebál a že mu náladu nezkazilo ani prudké vlnobití Atlantiku. Nejhezčí moment pro mě byl pohled z auta při putování z Essaouiry do Insouanne, kdy u autobusové zastávky seděla půvabně oblečená rodinka, matka s dvěma dětmi na lavičce a malý syn jim bubnoval, všichni se usmívali a bylo zjevné, že i přes nepřízně osudu a relativně těžký život v drsném kraji světa si jen tak spokojenost a svůj klid nenechají vzít. Takhle si chci Maroko zapamatovat.

Autor: Lukáš Mička

Foto: mamaafrica.surf

pátek 22.5.2020

V rubrice "surfové spoty za času korony" na Freeride.cz , vyšel článek jak se žilo u nás v Maroku. Situaci popsal Martin Mikyna.

přečíst si ho můžete tady :